Bulharsko nikdy více

sobota 24. září 2016 21:45

Jeden blogkolega prý znovu objevil Bulharsko. Já tam byl naposledy v roce 1977 a nemám touhu se tam vracet.

Bylo nám 21, když jsme se s kamarádem Mirkem domluvili, že pojedeme k moři. Nikoli s Čedokem nebo s CKM, ale s jeho modrou stopětkou. Teď už vlastně ani nevím, jestli byla jeho nebo jeho rodičů, ale to není důležité. Podstatné bylo, že jsme měli auto, a odvahu vyrazit na dlouhou cestu...

Koncem července jsme do auta nacpali vše potřebné pro přežití na Balkáně s tím, že naším cílem bylo "Slunečné pobřeží". Mirek zvolil trasu přes Maďarsko a Rumunsko. Vzhledem k tomu, že on byl řidič, tak jsem mu do toho moc nekecal. Cca tisíc km cesty nám nepřišlo jako problém a protože jsme byli mladí, vůbec jsme si nepřipouštěli, že by cesta mohla být i hodně dobrodružná.

Cestou přes Maďarsko jsme potkávali dle SPZek spoustu Pražáků, kteří se už vraceli ze svých dovolených v Rumunsku nebo v Bulharsku a kteří byli "nechutně" opálení.  S Mirkem jsme se shodli, že kvůli tomu tam nejedeme, a že se nehodláme od rána do večera válet někde na pláži.  Samozřejmě, že jsme to nejeli v jednom tahu. Když na nás padla cestou únava, rozhodli jsme se přespat v autě někde daleko od civilizace. S naším rozhodnutím ale nesouhlasili maďarští komáři, kteří, jakmile jsme se uložili pod širákem ke spánku, podnikli frontální ofenzívu. Museli jsme ustoupit a schovat se ve škodovce, ale bylo nám to houby platné. Dostali se i tam.  S lůžkovou úpravou a v pyžamech jsme se chtě nechtě museli vrátil do civilizace. A protože jsme byli hodně unavení, zaparkovali jsme v prvním městě, kde se dalo. Vylezli jsme z auta a během několika sekund jsme tvrdě usnuli. Probudilo nás až sluníčko a my jsme s překvapením zjistili, že jsme uprostřed nějakého sídliště a kolem nás spěchají lidi do roboty. Musím podotknout, že se na nás všichni usmívali a nikdo neměl blbé kecy.

Co se týče samotného pobytu v Bulharsku, postavili jsme si stan v nějakém kempu poblíž Nesebaru. Už si nevzpomínám, jestli jsme se vůbec koupali v moři, ale pamatuji si, že večer ve stanu, když jsme "klepali kosu" tak na stanici Interprogram hlásili,  že "v Praze panují i nadále tropická vedra".

Když jsme opouštěli místo mého prázdninového a Mirkova dovolenkového pobytu a vydali se při zapnutých stěračích na zpáteční cestu, byli jsme štastni, že si v autě můžeme zatopit. Na "Slunečném pobřeží" v pravé poledne na přelomu července a srpna devatenáct stupňů není nic moc. Dnes odpoledne, když jsem se svými bližními opaloval a koupal doma na zahrádce, byl vzduch 23 a voda 19,7. To taky není normální nicméně tento způsob babího léta se mi líbí.

Cesta domů proběhla relativně hladce, nebýt toho, že nás chtěli v Rumunsku okrást, ale "kdo uteče vyhraje". Škodovka zvládla cestu do Bulharska a zpět naprosto bezproblémově, ale problém nastal doma, když mi maminka nechtěla věřit, že jsme byli u moře. Byli jsme totiž stejně bílí jako před 14 dny. Maminka si myslela, že jsme byli někde za holkama a uvěřila mi teprve tehdy, když jsem jí ukázal fotografie. Jenom mne mrzí, že ty fotky se někde ztratily a tudíž si nemohu osvěžit paměť, abych napsal nějaké další podrobnosti.

Tenkrát jsem se však zařekl, že do Bulharska mne už nikdy nikdo nedostane. A pochybuji, že mne někdy někdo ukecá, abych to své rozhodnutí změnil.

 

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Nač momentálně myslím a co mne v poslední době zaujalo ...

Dlouholetý zaměstnanec České národní banky. Nyní OSVČ

REPUTACE AUTORA:
8,99 (VIP)