Případ paní poslankyně Nytrové

sobota 16. červenec 2016 14:35

aneb jak to vůbec bylo

Nejsem si jist, zda-li to vůbec někoho zajímá, ale doufám, že ještě existují lidé, kteří hledají pravdu v záplavě lží a polopravd. Můj dnešní blog je v neposlední řadě i odpovědí diskutérovi s nickem "klobouk"

S laskavým svolením a doporučením autora, publicisty Dana Drápala, předkládám aktuální článek:

 

"Zajímá někoho, jak je to doopravdy?"

Počátek aféry kolem paní poslankyně Pavlíny Nytrové mě zastihl na dovolené, takže jsem neslyšel její projev v parlamentu a nezachytil ani první reakce. Z tisku jsem se dověděl, že paní poslankyně tvrdila – mimo jiné – že děti vychované homosexuálními páry mívají vyšší sklon k duševním poruchám a kriminalitě.

         V tuto chvíli se nebudu zabývat případnými dalšími tvrzeními či jejich zdroji. V podstatě mě zajímá spíše celková atmosféra, v níž se tato aféra projednává, a přístupy jednotlivých aktérů.

         O výrocích paní poslankyně jsem se dověděl, že jsou „nehorázné“ a že její tvrzení jsou „těžko udržitelná či doložitelná“. (Tak např. Martin Zvěřina v LN. Martina Zvěřinu považuji za střízlivého komentátora.)

         Zkusme si nyní odmyslet naše vlastní sexuální preference a emoce, které v nás vzbuzují lidé, kteří mají preference odlišné od našich. A zkusme se zamyslet nad prostou otázkou, zda tvrzení paní poslankyně jsou doložená, případně doložitelná, nebo zda jsou zcela vycucaná z prstu. V této společnosti je ještě hrstka lidí, které zajímá pravda padni komu padni, a kteří, než určitý názor zavrhnou, zkoumají, zda je pravdivý či nikoli. Uznat, že určitá fakta jsou v rozporu s mými dosavadními názory, a ochota názory případně modifikovat či zcela opustit, jsou projevem úcty k pravdě a dlouhodobě člověku velmi dobře poslouží. Často se ovšem může ocitnout v menšině a může být i vysmíván, protože mnoha lidem na faktech tolik nezáleží a v podstatě zastávají postoj „já už jsem si udělal svůj názor – nepleťte mě fakty“, případně „nekažte mi můj dobrý příběh pravdou“.

         Tak se dostáváme k zajímavé otázce, zda lze výše uvedená tvrzení paní poslankyně doložit.

         Jsem toho názoru, že to možné je, ale je to velmi obtížné. Celá otázka homosexuality je už od samého počátku zatížená prudkými a neskrývanými emocemi a řadou předpojatostí, případně předsudků. Pokud se podíváme už třeba na otázku, kolik procent homosexuálů ve společnosti vlastně je, můžeme dojít k celé řadě naprosto odlišných výsledků – od 1,5 do 10 procent. (U nás oblíbený obrat „čtyřprocentní menšina“ je více méně náhodný a nemá smysl dokazovat nebo vyvracet jeho pravdivost.) Záleží totiž na tom, jak položíte otázku. Je homosexuálem už ten, kdo si někdy představoval sexuální styk s jedincem téhož pohlaví, ovšem nikdy ho nerealizoval? Nebo je homosexuálem pouze ten, kdo je ve svém postoji a ve své praxi pevný a rozhodný a heterosexuální styk pro něj nikdy nepřipadal ani v úvahu? Na tom, jak definujete homosexuála a jak položíte otázku v případném průzkumu, nesmírně záleží – otázka téměř jistě předurčí výsledek, k němuž při průzkumu dojdete.

         Pokud by měl mít podobný výzkum nějakou vypovídací hodnotu a vést k tomu, abychom zaujali poněkud informovanější stanovisko nežli výkřiky „jsem pro“ nebo „jsem proti“, muselo by se sejít nějaké těleso, složené ze zastánců i odpůrců homosexuality, které by se domluvilo na tom, jak budou otázky položeny, a které by monitorovalo celý průzkum, tak aby zástupci obou stran mohli odhalit případné fauly. Jen za takových podmínek bychom mohli získat nějakou vypovídací odpověď na otázku, zda děti vychované homosexuálními páry jsou ve větším nebezpečí duševních poruch nebo spáchání kriminálních deliktů.

         Jenže tomuto přístupu atmosféra ve společnosti nepřeje. Homosexuální lobby by patrně už za samotným pokusem uspořádat takový průzkum viděla pokusy vrátit se do středověku. Současná ideologie totiž kladení určitých otázek a publikaci určitých výzkumů předem vylučuje. Nepamatuji si přesně ty různé aféry, které propukly, když kdosi zjistil a statisticky dokládal, že muži jsou v matematice lepší než ženy, nebo – to už bylo rouhání nejvyššího kalibru – že černoši mají nižší IQ.

         Přitom publikování podobných tvrzení mohou být motivována velmi různě. Buď mohou být motivována lidskou pýchou a pocitem nadřazenosti, nebo mohou být motivována snahou určité etnické či sociální skupině pomoci. Řeknete-li, že Romové mají špatné pracovní návyky, budete částí společnosti prohlášeni za rasistu i v případě, že několik hodin týdně věnujete práci s romskými dětmi, abyste jim pomohli překonat jejich handicapy.

         Stoupenci této nepsané postmoderní ideologie ani nedovolí, aby se zkoumalo, zda jsou tvrzení paní poslankyně Nytrové pravdivá či ne. Taková tvrzení se často označují za hate speech, tedy za slovní projevy nenávisti, což je nesmírný zálud. Já jsem se danou problematikou dosti podrobně zabýval a jsem přesvědčen, že výše uvedená tvrzení paní poslankyně jsou nejen doložitelná, ale i doložená. Přitom z nich nevyvozuji, že by měla být homosexualita kriminalizována – podobně jako nevyvozuji, že by měla být kriminalizována manželská nevěra, jejíž důsledky dětem prokazatelně škodí. To, že něco konstatuji, ještě nevypovídá o mém hodnotovém zaměření. Současná homosexuální ideologie – s níž lidé s homosexuálními sklony zdaleka ne vždy souhlasí – ale určitá zkoumání předem vylučuje, a ty, kteří třeba jen konstatují nepříjemná fakta, ostrakizuje. Ve skutečnosti tak hlasatelé tolerance praktikují pravý opak, a jsou ochotni tolerovat jen „přijatelné“ názory (a o jejich „přijatelnosti“ rozhodují pouze oni sami).

         Debata o vyhlídkách dětí, vyrůstajících v homosexuálních párech, tak byla utnuta ještě dříve, než začala. Paní poslankyně byla odkázána do patřičných mezí. Víme přece, jak to má být, proč tedy vůbec argumentovat fakty, že. Názory paní poslankyně jsou nepřijatelné, a proto nebudeme ztrácet čas jejich vyvracením.

         Chtěl bych povzbudit ty, kteří se chtějí vyhnout Scylle fakty nepodložené homosexuální ideologie, stejně jako Charybdě nenávisti k homosexuálům. O těchto záležitostech je možno hovořit i nepředpojatě, i když se to dnes moc nenosí. Dlouhodobě je to ale ta nejlepší cesta – jediná, která nevede ani do bludů, ani do nenávisti.

16. července 2016

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Nač momentálně myslím a co mne v poslední době zaujalo ...

Dlouholetý zaměstnanec České národní banky. Nyní OSVČ

REPUTACE AUTORA:
8,99 (VIP)