Mlžit nebo lhát aneb letadlo penzijní reformy

středa 6. říjen 2010 18:01

V dnešních Hospodářských novinách mne zaujal článek pana Ladislava Tajovského, který by neměl  zapadnout. A protože se mi moc líbil, předkládám ho v rámci osvěty i tady. V článku "Penzijní letadlo přistává", který má podtitul "Kdo chce uspět s reformou důchodů, musí mlžit" se autor zabývá avizovanou penzijní reformou. Předem upozorňuji, že to není moc veselé čtení zejména pro mladší generaci...

"Jako by Petr Nečas už minulý týden četl včerejší průzkumy. Ty, podle kterých se většina lidí bojí, že ve stáří (čti v penzi) nepřijatelně zchudne. Když totiž oznamoval radikální posun snížené sazby DPH (čti výrazné zvýšení), dal to krom jiného do souvislosti s tím, že kabinet potřebuje peníze na rozjezd toužebně vyhlížené důchodové reformy. Je to pozoruhodné spojení. A snad by to byl i důvod k radosti, kdyby ovšem penze nebyly oblastí, jejíž další vývoj je v Česku maximálně nejistý. Každopádně je to téma, které stojí za přemýšlení, psaní i čtení.

Když se komunisté po 2. světové válce drali k politické moci, jedním z přípravných kroků bylo znárodnění systému penzijního pojištění. Soukromé či kvazisoukromé fondy se na vlně nedůvěry v kapitalismus dostaly ještě před komunistickým převratem za souhlasu většiny společnosti pod kuratelu státních orgánů. Část minulých i budoucích příjmů rozhodující části populace se stala závislou na politických rozhodnutích. Minulé příjmy v podobě desetiletí kumulovaných úspor převedených fakticky do rukou státu, budoucí v podobě očekávaných výplat penzí. Ovládnutí důchodového systému bylo dlouhodobě jedním z klíčových předpokladů podřízení hospodářství a postupně i celé společnosti vládnoucí moci. Do extrému tak byl doveden princip, na němž stojí průběžný systém financování důchodů – tedy rozrušení vazby mezi osobními úsporami a jejich pozdějším čerpáním. V průběžném systému totiž současní výdělečně činní financují současné důchodce. Výše penzí je s výší minulých příjmů spojená jen velmi omezeně – mnohem víc závisí na momentálních politických rozhodnutích. Oficiální argumentace se tehdy – stejně jako dnes – nesla v duchu mezigenerační solidarity a potřeby zajistit určitou minimální úroveň příjmu důchodců.

Průběžný systém financování důchodů se zrodil v 80. letech 19. století v Německu. Kancléř Bismarck tehdy prosadil řadu opatření, kterým bychom dnes říkali „sociální“ a která jsou principiálně základem sociálního systému dodnes, byť samozřejmě prošla nemalými úpravami. To podstatné však přetrvalo, protože vychází z nejhlubší logiky celého modelu. Průběžný systém financování důchodů nikdy neměl být určen pro zajištění veškerých příjmů důchodců. Měl být jen jakýmsi „doplňkem doplňku příjmu“. Bismarck byl vše, jen ne lidumil s hypertrofovaným sociálním cítěním. Jeho sociálně se tvářící opatření byla motivována primárně politicky – vzít vítr z plachet (a tedy zabránit nárůstu popularity) posilující sociální demokracii. Ta po svém vzniku rychle získávala na vlivu mezi německými průmyslovými dělníky. Zajištění minimálního příjmu ve stáří bylo nikoliv cílem prosazovaných opatření, ale prostředkem k udržení mocenského status quo. Vše bylo vedeno ryzím politickým pragmatismem. Postupem času průběžná část důchodového systému převálcovala ostatní způsoby financování. Stala se kanálem, kterým protéká obrovské množství prostředků. Ten, kdo jej ovládá, drží v šachu – či pod krkem – rozhodující část společnosti. Pro většinu pracujících napříč všemi sociálními skupinami vystřídala takřka slepá víra v jistotu státních penzí všechny další staletími prověřené způsoby zajištění na stáří – ať jde o standardní soukromé úspory v nejrůznější podobě, investice, hypotéky či třeba dobré vztahy s vlastními dětmi – budoucími živiteli. Výše odvodů do systému (bez diskuse majících charakter daní, nikoliv pojištění) i budoucích výplat (tedy penzí) je v pohledu drtivé většiny dnešní populace veličinou, která na jejich vlastním rozhodnutí takřka nezávisí. A pokud ano, pak má podobu hlasovacího lístku ve všeobecných volbách.

Ufinancovatelnost systému kriticky závisí na vzájemném poměru prostředků, které do něj přicházejí, a těch, které z něj proudí k současným příjemcům starobních penzí. Bylo by skoro trapné tuto triviální pravdu opakovat, kdyby neměla dalekosáhlé dopady. Jeden nepotřebuje žádné elitní ekonomické vzdělání, aby si uvědomil tristní skutečnost, že takový model má mnohé společné s investiční hrou, která je ve většině vyspělých zemí považována za trestný čin – říká se jí letadlo. Jejím principem je vlastně stejně absurdní finanční perpetuum mobile – vše bude fungovat do té doby, dokud bude zajištěn zdroj příjmů. Bude-li tomu tak, jsou zajištěny i výplaty těm, kteří mají to štěstí, že přišli včas. Jakmile dojde k nesouladu mezi potřebnými a skutečnými příjmy systému, dochází k ohrožení jeho samotných základů. A to v případě důchodového systému znamená ožebračení těch, kteří desítky let odváděli část svých příjmů na základě donucení ze strany státní moci do státní kasy. Logicky tedy musejí trvat na tom, že nalezení zdrojů k financování jejich důchodů je prioritou – přece jejich prostředky jen tak nezmizely. Problém je v tom, že zmizely. Z větší části v kapsách minulých důchodců, ale nejen tam – denně „po nich“ jezdí naše auta, vlaky, byly z nich postaveny veřejné školy, nemocnice. Jde nakonec o jedny a tytéž příjmy státního rozpočtu, aniž by byly odděleny podle „místa určení“. Logika uvažování dnešních přispěvatelů do systému je ovšem podobně neúprosná. Všeobecně je totiž za drsný fakt přijímáno přesvědčení, že už generace současných čtyřicátníků může na státní důchody v dnešní reálné výši zapomenout. Ti odvážnější politici nás na něco podobného dokonce s nehranou upřímností připravují a tváří se jako ti praví a jediní hospodáři. Pokud se s něčím podobným mlčky a rezignovaně smiřujeme, pak to znamená, že prostředky, které odvádíme do systému ze svého současného příjmu, jsou pro nás čistou ztrátou. Že už je nikdy neuvidíme. Ale hlavně že už třeba na rozdíl od našich rodičů – důchodců neuvidíme ani žádné jiné. A abychom ve stáří nestrádali, budeme si muset hledat jiné zdroje financování svých budoucích životních potřeb. V součtu tedy budeme mít mnohem nižší životní úroveň, než bychom mohli mít, nebýt důchodců – a to nejen našich rodičů, ale hlavně úplně cizích lidí. Výsledkem desetiletí vynucované solidarity tak podle všeho bude pravý opak – narůstající mezigenerační rivalita, v níž obě strany budou mít svou pravdu.

Průběžný systém důchodového pojištění naráží na bariéry, které jsou jakoby zabudovány v jeho genetickém kódu. Jeho narušení je však neslučitelné se zachováním systému jako celku. Smysluplná reforma tak musí být systémová a musí být vedena brutální počtářskou logikou. Politickým géniem bude ten, kdo to dokáže. Podstatu reforem však nesmí vysvětlit, ale co nejvíc zamlžit. Jinak při zachování všeobecného hlasovacího práva nemá šanci."

Toliko myšlenky autora, který přednáší na VŠE a CEVRO Institutu.

Co se týče mne, mám podobný ne-li stejný názor. Jenom si nejsem jist, zda-li mlžení ve smyslu milosrdné lži je v tomto případě nevyhnutelné. Na rozdíl od autora však vím, že život nekončí nejenom odchodem do důchodu, ale ani odchodem z tohoto světa, ale to je jiná kapitola. A hlavně platí, že nic jsme si na tento svět nepřinesli a taky si z něho nic neodneseme.

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Nač momentálně myslím a co mne v poslední době zaujalo ...

Dlouholetý zaměstnanec České národní banky. Nyní OSVČ

REPUTACE AUTORA:
8,99 (VIP)