Nedával jsem Bohu šanci aneb naděje proměněná v jistotu

pátek 2. říjen 2009 05:30

V neděli ráno 2. srpna 1998 jsem opět telefonoval do nemocnice. Představil jsem se jako obvykle a sestřička mi nečekaně řekla, že zavolá paní doktorku. Srdce se mi rozbušilo. Za okamžik přišla k telefonu lékařka: "Vážený pane, je mi moc líto, ale váš chlapeček v noci ve tři čtvrtě na čtyři zemřel." Jakoby s dýkou zabodnutou hluboko ve svém srdci jsem se bytem plížil k manželce, abych jí oznámil, co již tušila...

Americký sen
Už jako desetiletý kluk jsem si vysnil, že budu skvělým fotbalistou a k tomu budu mít krásnou ženu, hodně dětí, dům svých snů... Ano, to vše bylo součástí mých představ. Dnes jsem většinu toho měl, jen kariéru fotbalisty jsme vyměnil za kariéru úspěšného podnikatele. Hodnota mé firmy už stoupla na několik stovek miliónů koru. Prožíval jsem "americký sen." Byl pátek odpoledne a já se chystal za Janou do porodnice. Očekávali jsme narození našeho prvorozeného syna. A tu mne napadlo, že by bylo dobré, kdybych se pomodlil. Jana se sice několikrát snažila se mnou hovořit o Bohu, ale já jsem byl jako zabedněnec, který nechce nic slyšet. Ale toto byla mimořádná situace. Velice mi záleželo na tom, aby nevznikly žádné problémy. Proto jsem se chtěl pro jistotu obrátit k Bohu.

Radostí mi tekly slzy
Před půl druhou odpoledne byl náš syn na světě. Dali jsme mu jméno Max, po mém tatínkovi. Hned se mi moc líbil. Narodil se však o pár týdnů dříve, a tak putoval do inkubátoru. Jana celý porod statečně zvládala, nyní ji však lékaři nechali odpočívat. Zůstali jsme spolu sami na jednom z porodních pokojů. Drželi jsme se za ruce a prožívali jsme krásné, obyčejné lidské štěstí. Měl jsem velkou radost, když jsem viděl své rodiče opravdu šťastné. Můj tatínek byl doslova blažený. Narodil se mu první vnuk a nesl jeho jméno. Následující den byla překrásná sobota. Hned ráno jsem volal ženě do porodnice. Byla v pořádku a velice šťastná. Maxíčka už měla u sebe na pokoji a zkoušela ho nakojit. Rychle jsem se oblékl a spěchal za nimi do nemocnice. Když jsem přejížděl Vltavu po Jiráskově mostě, tekly mi slzy radostí.

Boží dotek
Každý den jsem spěchal domů. Těšil jsem se na koupání Maxíčka, u něhož jsem nikdy nechtěl chybět. Po koupeli ho Jana nakrmila a uložila do postýlky. Za několik dní se Janě zdálo, že chlapeček málo pije, poprosila mne, abych zavolal do nemocnice. Hned druhý den ráno jsme syna předali panu doktorovi. Po chvíli jsme vyslechli nepříjemnou zprávu - Maxíček musí na operaci. Cestou z nemocnice jsme oba plakali, tašku na miminko jsme nesli prázdnou. Nemohli jsme té zprávě stále uvěřit. Jana se ke mně obrátila a řekla: "Myslím si, že Bůh nám chce něco říct." V ten okamžik jsem si uvědomil, jaký jsem zoufalec, jak podivně mám poskládány své priority. Nedával jsem Bohu šanci, aby se stal součástí mého života. Velmi silně jsem právě teď vnímal, že Bůh existuje. Zároveň se mi vynořily výčitky svědomí vůči Bohu i své ženě. A nahlas jsem řekl: "Jani, já bych se chtěl změnit."

Nerovný souboj
Po několika dnech jsme s Janou přijeli za Maxíčkem do nemocnice. Jakmile se objevil doktor, došlo nám, že je zle. Měl v očích slzy, když nám říkal, že náš chlapeček má v hlavičce  nádor, který nelze vyoperovat. Nemá žádnou naději na přežití. Dal bych všechno, co jsme měl, abych mu mohl pomoci. V nerovném souboji se však nedalo udělat nic. Asi po dvou měsících náš chlapeček zemřel. Můj "americký sen" se zhroutil jak domeček z karet. 


Trvalá změna
Rozhodl jsem se následovat Boha, ale zatím jsem nevěděl, co to vlastně obnáší. Duchovní temnota, která mne obklopovala, sice pomalu ustupovala, ale stále jsem mnoho věcí nechápal. S Janou jsme hodně hovořili o Bohu. Chtěl jsem v otázce vztahu s Pánem Bohem udělat trvalou změnu. Pomalu jsem začínal chápat, kým skutečně je Ježíš Kristus. Ještě jsem musel ujít velký kus po duchovní cestě, než jsem uvěřil, že milostí Boží mohu být spasen. S lítostí jsem Bohu vyznal všechny své hříchy. Výsledkem byl pokoj v mém srdci, uvědomil jsem si, že mi Bůh skrze spravedlnost a oběť Pána Ježíše Krista odpustil. V srdci jsem pak pocítil hlubokou vděčnost za Boží lásku a milosrdenství ke mně. To mě vedlo ke změně. Z hloubi svého srdce jsem toužil následovat svého Spasitele. To znamená dát přednost jeho vůli před mou vlastní, důvěřovat ve všem více jemu, než sobě.

Bůh je věrný
S Janou jsme prožívali krásný vztah s Ježíšem, který byl středem našeho života a po letech čekání jsme se opět těšili na miminko. v úterý 14. srpna 2001 se malý Rádíček poprvé podíval na náš svět a zakrátko jsem se já mohl podívat na něj. Boží cesty jsou pro nás smrtelníky něčím naprosto úžasným, co nelze vystihnout. Bůh nám dává svobodu rozhodování. Ví však, co je pro náš věčný úděl nejlepší. Přeje si, abychom se pro Něho každodenně rozhodovali. K ničemu nás však nenutí. Největší překážkou pro přijetí Boha je pýcha. Právě ta nepochybně i mně dlouho bránila uvědomit si vůbec, že i já potřebuji ve svém životě Ježíše. Nedocházelo mi, že bez Něho je všechno pouze pomíjivost a marnost. Teprve, když Bůh dopustil, aby náš syn zemřel, mé spoléhání na sebe se ukázalo, jako základy stavby postavené na písku. Bolest v srdci přetrvávala, ale měli jsme naději, která se stávala jistotou. Náš život dostával s Ježíšem opět smysl. Bůh vždy vykoná svou část společné práce s člověkem. A zbytek? Ten již máme v rukách pouze my sami. Je totiž našim svobodným rozhodnutím, přijmout Ježíše či nikoli.

Toto není můj vlastní příběh, i když ten můj je hodně podobný. Možná, že ho sem taky někdy napíši.

Toto je však zpověď úspěšného podnikatele Radima Passera, mého bratra v Kristu. Mimo jiné  majitele hezkého autíčka Bugatti Veyron. O tom, jaké je v něm svezení, se můžete dočíst zde.

Jinak Radim svůj strhující životní příběh popsal v knihách:
3 a 1/2 roku aneb americký sen v Česku (1. díl)
3 a 1/2 roku II aneb s vírou a odhodláním (2. díl)
Tyto knihy vydalo nakladatelství Maranatha. Knihy si můžete objednat na adrese občanského sdružení
Maranatha, Nad Petruškou 3, 120 00 Praha 2

Jiří Beránek

ružičkováBože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!04:238.10.2009 4:23:59
HusárekPane Beránku,03:325.10.2009 3:32:22
Lubomír PerkSnad abych se také vyjádřil12:554.10.2009 12:55:09
Jiří BeránekVážení diskutující11:204.10.2009 11:20:56
danielaJe mi líto01:173.10.2009 1:17:06
josef hejnaJá to už moc nedočetl.23:002.10.2009 23:00:40
SvatavaRicharde, jak jste přišel21:182.10.2009 21:18:42
Slušný a poctivý pan NěkdoKdykoliv jsem se setkal20:552.10.2009 20:55:19
richardPaní Svatavě14:262.10.2009 14:26:41
ahojPro Svatavu :-)14:152.10.2009 14:15:00
SvatavaNarozdíl od "ahoj"13:332.10.2009 13:33:26
JAPZ článku čiší velká namyšlenost,13:282.10.2009 13:28:02
NeznabohBeránku,12:092.10.2009 12:09:25
Lída V.Přidávám se.12:062.10.2009 12:06:25
MartaSouhlasím se Svatavou09:112.10.2009 9:11:02
ahojJaký je smysl Tvého života?09:032.10.2009 9:03:33
SvatavaNezlobte se pane Beránku,07:332.10.2009 7:33:06

Počet příspěvků: 20, poslední 8.10.2009 4:23:59 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Jiří Beránek

Jiří Beránek

Nač momentálně myslím a co mne v poslední době zaujalo ...

Dlouholetý zaměstnanec České národní banky. Nyní OSVČ

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.